maman fatale

Žena versus matka. Někdy tak sama přemýšlím, jaký je mezi tím rozdíl. Nemohu si pomoct, ale ačkoliv považuji roli mateřství za jednu z nejšlechetnějších činností světa, při zařazení do sekce "matka" se mi ježí chlupy na ruce a chci křičet, že tím nejsem. Možná jsou to mé předsudky vůči tomu slovu?

Každá žena se jistě musí vyrovnat s tím, že nástupem na mateřskou už není taková femme fatale, co by dříve. Je to pochopitelné. Lodičky vyměníte za tenisky a příležitostí pro vyladěný outfit je na hřišti po skromnu.

Ve své podstatě si říkám, jestli to není alespoň trošku dobře. Neučí nás to pokoře? Mě teda určitě. Co může být děsivější, než žena středního věku, která chce donekonečna okouzlovat davy? Nevede to jen k egoismu? Možná mi to oslovení matky sebralo kus sexy ženství, v jeho oběti a sebezapření však nacházím i velkou část mého já, kterou mi přidalo. Není to o čase, který strávíme sami se sebou. Spíš se naučit onen balanc sebepřijetí a sebedarování.

Jsme bezednou studnicí lásky, ze které čerpá celá rodina. Ale odkud čerpáme my? Jaké jsou ty naše vášně?

Každá z nás by jistě měla mít komnatu, ve které není ani manžel ani děti. Otázkou zůstává, kolik prostoru a času této komnatě dávat, abych našla v životě správný klid. Nesklouznout do sobeckého chtění být v ní zavřená až příliš často. Nebo naopak nevyhořet kvůli ztrátě o své zájmy a vášně. To je asi boj na celý život.

Co se týče těch vášní, je fajn si to někdy sepsat na papír. Kdysi na střední jsem měla svůj malý bloček, kam jsem zaznamenávala veškeré činnosti, které miluji.

Co mě obohacuje? Naplňuje?

Ticho, brzké ranní procházky v Jeseníkách, nákupy zeleniny na letním Zelňáků (někdo má slabost pro šaty jiný na mrkev od hlíny), hluboké rozhovory, podzimní vítr a čerstvé květiny ve váze. Jen tak si zmoknout v dešti nebo strávit večer v Janáčkově divadle. Holínky od bláta a vůně lesa, výlety do neznáma, první jarní pikniky na promrzlé hlíně a dlouhé sobotní snídaně. Večery s manželem na našem okenním parapetu (ty obzvlášť miluju), dvě deci červeného, vůně a všechny pomíjivé krásné momenty. Hudba, která připomene nějaké staré vzpomínky, uklízení a pečování o domácnost, knihy co tnou do srdce, vůně, psaní blogu a co ty vaše?

Upřímně. . . držme si u těla ženy, které jsou pro nás vzorem a z nich čerpejme. Mám to štěstí, že jsem obklopena tolika krásnými ženami, které své děti už vychovaly, poslaly do světa a v jejich oběti, kterou přinesly, vidím obrovskou vyrovnanost a krásu. Tak na nás všechny, maman fatale!