Ola!

ahoj. čau.

Když chce člověk dosáhnout kýžených výsledků, je potřeba věnovat se konkrétní činnosti systematicky a pravidelně, že ano? Z toho jasně vyplývá, že tento blog, který s Magdou udržujeme při životě má zcela nezištné důvody a spíše si tak píšeme pro sebe. Neboť sotva začne křivka grafu stoupat, že naše stránky navštívil hojný počet obyvatelstva a tudíž by nebylo od věci přidat další článek, dáme si čtyřměsíční silentium. Jak typické.

Tvrdím, že jsme elegantně nesystematické, snadno se nadchneme ale jakási pravidelnost a kontinuita nám nic neříkají.

Já to svaluji na život. Ten je v určitém slova smyslu taky chaotický a nepředvídatelný.

Měla jsem tolik myšlenek o jaru, které se draly na papír, jenže než jsem jim stihla dát solidní úvod a závěr, najednou je tu léto.

Léto.

Ve mně cosi povzdechne. Přemýšlím, co zima odnesla, čemu všemu nás život zas naučil. Den po dni zůstávají změny nepovšimnuté, ale měsíc po měsíci už jsou viditelnější.

Žití má tolik druhů zbarvení, že nikdy nelze popsat přesně všechny jeho odstíny. Pokaždé je to jen nějaká nahodilá část, určitý odstín tempery. Těžko se mi dává všem vjemům jasná struktura. Náš život je teď velmi jemný a všední, ale zároveň je v tom tichu očekávání spojeno tolik změn. Zvedáme kotvy z rodného Brna. Jednou za čas vyjít ze své pohodlnosti a zkusit krok do neznáma.

Vždycky jsem měla velkou touhu po dobrodružství, jen čím jsem starší, zjišťuji, že odvaha a dobrodružství má mnoho podob. Není to vždy jen cestování a divočina - někdy je to i opouštění jistot ve snaze najít něco hlubšího. Možná stále hledáme ten pramen života? Nebo i očekávání dalšího zázraku, který mi roste pod srdcem a na konci podzimu nás bude zas o jednoho víc. To je možná vůbec ta největší divočina ze všech.

V létě mám vždy pocit, že některé věci jsou lehčí. Neříkám, že i žití je snazší, kéž by, ale něco lze prožít a vychutnat jen pár měsíců v roce.

Třeba když brzy ráno o letních sobotách, ještě dříve než město zaplaví horko a dusno lidí, vyjdu na trhy. Krása zeleniny se mi asi nikdy neomrzí. Každý máme slabost pro něco a zatímco některé ženy posedle nakupují boty a kabelky, mě dojímají čerstvé saláty, meruňky a okurky. Chce se mi vždycky tančit a nebýt té tíhy brambor v tašce, jistě bych se i mírně vznášela.

Nebo ty večery! Dlouhé a nekončící. Slunci ani dětem se ještě nechce jít spát. V Brně tak nevyniknou, ale v přírodě, v kopcích, kde můžete dvě hodiny jen pozorovat ten zázrak a nemít nic "důležitějšího" na práci, to jsou nejhezčí chvilky v mateřství. Slow life v živém podání.

Jen číst dětem na trávě, poslouchat bečení ovcí a pozorovat. Nebo k tomu upíjet studené mléko od krav, co se pasou na protějším kopci. A víc nic. Víc ani nepotřebuji a nechci.

Takhle voní léto. Ty louky a šumění lip potřebuji více než moře.

Co dál definuje vaše léto? Třeba když se po návratu z cest, lesů a hájů vracíme zpět domů, v koupelně duní monotónní zvuk pračky a já peru a peru koše s prádlem, které vypráví příběh o nekončící svobodě a lesní špíně. Věším, nasávám tu vůni čistoty a pak na závěr připíjím vychlazeným drinkem, jako malá oslava dobře odvedené práce. Na zdraví všem těm horám prádla!

.. a dál to všechno nějak plyne, den po dni. Občas hodně ležím, protože mám pocit, že své břicho už ani neunesu. Jindy zas stále stojím v kuchyni a něco peču, probírám spížku, pomalu třídím. Baví mě teď zas po čase experimenty s kváskem. Když jsme doma, snažím se den začínat v klidu, jak děti dovolí. Udělat si filtr na led a pak se třeba ještě na chvilku zas vrátit do postele, přečíst kousek knížky dětem.

Ztišit hluk světa. Zkrátka far from the madding crowd. Kdysi jsem tento popis používala na svém osobním instagramu, když jsme s manželem unikli hlučícímu davu města, povinností, dětí...někde sami, jen my dva. Vždy s příchodem těhotenství tato potřeba ve mně ohromně zesílí. Chci se ztišit, vnímat především náš život než ty ostatní. Být tady a přítomná. Dokonce stále více studií mluví na konto soc. sítí o tom, že je to první systém, který místo služby člověku si nás podmanil a zotročil. Zajímavé, že? Občas se mi zasteskne po nějaké vizuální nástěnce, která inspiruje uměleckou duši, ale to nabízí každý den, jen stačí dobře vnímat.

Ve svitu svíčky dopisuji poslední věty, všichni už spí, venku je horko a dusno, jen v ložnici se ozývá hučení větráku. Mám strašnou chuť na palačinky s nuttellou, ale nuttella došla minulý týden. Achjo. Tak dobrou a snad se mi zas podaří něco sepsat dřív jak za tři měsíce!🤍