o bolestech

Chtěly jsme psát o životě. O hledání drobných maličkostí ve světě krásy. Ale chceme-li být pravdivé k druhým i sami k sobě, je nutné si přiznat, že i bolesti jsou nevyhnutelnou součástí života. Otázkou zůstává, jak hledat poezii v utrpení.

Nezáleží tak moc na věku, abychom si občas museli přiznat, že věci se neodehrávají podle plánu nebo je vůbec nemáme pod kontrolou. Mnohdy to byly právě ony situace, o kterých jsem byla přesvědčená, že nebudu muset nikdy řešit, které mě naučily největší pokoře.

Ale věřím, že podaří-li se člověku bolesti správně pochopit, může zakusit i veliký pokoj, který nepramení z tohoto světa.

"Bůh k nám potichu mluví uprostřed našich rozkoší, hovoří v našem špatném svědomí, ale nahlas křičí, cítíme li bolest. Je to megafon, kterým burcuje hluchý svět." C.S. Lewis, Problém bolesti

Pokaždé, když prožívám něco těžkého, jdu na dřeň a činí mě to citlivější. Možná i pozornější vůči něčemu nadpřirozenému.

Avšak dá-li se hledat poezie ve snášení utrpení, jak ji uchopit?

Odpouštět a nic nezazlívat. Nechtít se mermomocí hájit v každém boji. Čím pokornější srdce je, tím víc dokáže vidět věci v pravdě. A pravda je někdy velmi oslňující, až nepříjemná. Mnozí se před ní skrývají. Já občas taky. Jednou mi jeden přítel řekl, že upřímné lítosti je schopný jen milovaný a sebevědomý člověk.

Co je vlastně život ve svobodě? Být svobodný a neztratit svobodu ve jménu svobody? A pravé sebevědomí?

..možná, umenšit své ego ve prospěch druhého? Neodvozovat svoji hodnotu od výkonu, odvedené práce, postavení nebo zásluh?..možná..

Zdá se mi, že být svobodný znamená ve skutečnosti dokázat odpustit svému bližnímu, nebo alespoň rozumově chtít odpustit. Nemít potřebu se mstít a obviňovat všechny ostatní. Netvrdit, že jsme neudělali nic špatně, zatímco všichni ostatní ubližují nám. Přijde mi, že takto lze přijímat utrpení s mnohem větším pokojem a klidem. Bolest jakoby prohlubovala velkorysost.

Nemůžete pro sebe udělat nic horšího, než se domnívat, že ostatní vám nemají co odpouštět. Zranění, nesvobodní lidé vnímají veškerou bolest, která se jim děje jako vzpouru světa proti jejich osobě.

Člověk, který neustále obviňuje druhé není schopen dojít jakékoliv hluboké útěchy. Utrpení se pak nestává ornou půdou pro velkodušnost, nýbrž jen urážkou vlastního egoismu a pýchy. Chtít se mstít je ta nejsnažší lidská vlastnost.

Jsem hodně tvrdá, že? Vím a omlouvám se za to. Občas mám pocit, že neumím psát tak hezky zaobaleně a jemně, jak bych si přála.

Je to v každém z nás. Hluboko zakořeněná představa o tom, že vesmír se točí kolem mě. Každý tomu občas propadne. Ale vnímám, že nejlepším lékem na tuto nemoc je zkrátka odpustit. Uznat, že nejsem pánem vesmíru a mnoho věcí není v mých silách. Spoustu věcí neumím, nezvládám a je těžké se vědomě rozhodovat pro dobro. Mnohdy je snazší se zatvrdit a začít obviňovat druhé kolem sebe, ale to je cesta bez útěchy.

Nakonec, nemáme se tu všichni učit tomu, co tolik neumíme – bezpodmínečné lásce? Ta se vždycky rodí v trní a bodláčí života, ale když se jím prodere, je život o tolik krásnější a opravdovější. Těžko se to dá vyjádřit slovy...

z á v ě r e m

Tento článek jsem chtěla napsat a věnovat všem, kteří prochází bolestmi. Těm, kteří nemají dění života ve svých rukou. Všem, kteří si dokážou přiznat a čelit svým vlastním chybám. Všem, kteří upřímně bojují, občas upadnou a zamažou se, ale zároveň mají velkou touhu i odvahu žít pravdivý život se vším krásným i těžkým, co obnáší. C´est la vie.