maman fatale II

Tento článek mám rozepsaný už věčnost. Delší dobu jsem měla nutkání vymazat můj první článek o maman fatale. Psala jsem o touhách, ženství a snažila se vybarvit, jaké pocity vláčejí se ženou, když se stane matkou. Kus člověka odumře a někdy je těžké rozloučit se s tím starým, svobodným já.

Ale na té odumřelé části může vyrůst něco mnohem hlubšího a krásnějšího.

S jedním dítětem jsem ještě měla nutkavou potřebu stíhat a dělat všechno to, co bylo před porodem. Vyrovnat se bezdětnému okolí, dokázat že jsem stále stejná. Jenomže takové události ženu promění. Ta změna je dokonce tak velká, že je blbost hrát si na to, jakoby vše bylo při starém. Nicméně i když je to milník, který donutí ženu dospět, touhy a vášně zůstávají.

Jak plynul čas, narodila se mi druhá dcera a rázem se můj vnitřní postoj k tomuto tématu dost proměnil. Moje role ženy nabyla většího klidu a stálosti. Najednou jsem nepotřebovala hledat samu sebe ani zapadat do rytmu společnosti. Vymizela snaha stíhat věci a život pro mě již tak vzdálený.

Jsem hrdá na to být mámou. Vděčná za toto povolání. Možná je to paradox, ale věřím, že každé další dítě nám hodnotu sveho já spíše přidá, než ubere.

Zní to trošku pateticky, ale děkuji ti, moje malá I., že jsi svým narozením přinesla klid a vděčnost. Už nemám potřebu uhýbat před oslovením “matky” ani utíkat k něčemu jinému. Je to poslání, které jsem si vybrala a chci jej žít naplno.

Sny počkají a kariéra do jisté míry taky, ale dětství těch nejmenších nepočká.

Lepší stavět hrady z peřin, než pak na staří litovat, že jsme tento čas nechali protéct mezi prsty jen bezduchým přemýšlením o tom, co jiného a důležitějšího by se dalo dělat.