cukr, káva, limonáda

Už dlouho, moc dlouho chci napsat něco svěžího, ale úplně se mi vytratil dech. Začala jsem psát v únoru a teď již pomalu končí březen. Ze zimy se během dvou týdnů vylouplo jaro, a já nestíhám tu paletu rozkvetlých stromů a jarních dešťů ani vstřebat. Nešlo to, holt rychleji letos psát nedokážu.

Vnější vlivy posledních měsíců mě zmasírovaly tak dokonale, že jsem zapomínala i zcela banální a zásadní informace. Cukr, káva, limonáda. Na tom teď přežívám. Čaj, rum, bum.

Od listopadu procházím nechtěným experimentem, jaké to je nespat. Velmi nedoporučuji.

Na argument, zdali jsem o něco v životě nepřišla, když od jednadvaceti rodím děti, si troufám říct, že moje stavy bez spánku jsou leckdy podobné stavům lidí po požití halucinogenních drog. Tak nějak se ztrácíte v časoprostoru, levitujete či usínáte za chůze. Čas je velmi relativní. Ale výměnou za tento nedobrovolný test je můj úžasný syn Benedikt Maria. A vzhledem k tomu, že jsem byla samolibě přesvědčená, že u třetího dítěte už mě nic nepřekvapí, pokorně klopím zrak a raději mlčím. Vždycky překvapí.

Ale je to jen fáze, tuším, doufám.

Psát jako Umberto Eco své fejetony nebo Chesterton své obrany, oplývat filosofickými anekdotami a každý svůj článek ukončit navýsost inteligentně, se mi teď asi vážně nepodaří. Aspiruji na to alespoň dokončit myšlenky, které tu smolím víc jak měsíc a sepsat v bodech, co mě blaží nebo tne přesně tam, kam má.

Baví mě syté odstíny modré, fialové a červené. Vpíjí se do mne skrz lavičky, okenní římsy a kávové šálky.

Nevím, zdali je to úchylka týkající se všech žen, mužů nebo pouze mě, ale mám na mysli jistý druh závislosti na horkých nápojích. Respektive každý vzletný moment povýšit ještě o něco teplého v ruce, z čehož lze usrkávat s malíčkem navrch. Je fuk, jestli je to káva dopoledne, matcha na hřišti nebo mátový čaj v posteli. Když nevím co se životem, uvařím si čaj. Problémem je, že jej až příliš často nechávám někde ležet ladem, dokud zkrátka nevychladne. O tom, proč matky běžně pijí studený kafe, by se jistě dal napsat elaborát s rozsahem diplomové práce.

Noční stolky toho umí hodně vyprávět. Zaprášené kupící se knihy, ohořelé svíčky, poztrácené prstýnky a kulaté kávové skvrny od šálků. Podle něj mnohdy poznáte, čím druzí žijí nebo co mají rádi.

Ten můj se neustále přemisťuje a málokdy zůstane tak esteticky zaskládaný, jak bych si představovala. Děti jej všemožně využívají ke svým bohulibým hrám, a nebo když potřebují dosáhnout na sladkosti.

Nicméně občas vydrží na svém místě i 24hodin a to se pak nakupí vše životu potřebné.

Kdybych měla jmenovat mých top 5 věcí za poslední měsíce, bude to jistě:

• med, kterým sladím každodenní hektolitry zázvorových čajů a matchu

• černá mikina z arketu, kterou od porodu prakticky nesundávám (můj mozek teď není schopen vymyslet, co jiného na sebe)

• krém na ruce (nehledě na zimu, bez myčky se koncentrace suchosti rukou zvyšuje přímo úměrně k haldě nádobí)

• ovesné mléko (kvůli intoleranci mého syna na mléčné výrobky je ze mě velký hipster, který bydlí v hlavní metropoli Česka a pije jenom „ovesný“)

• magnesium, moje druhé já

Možná někdy napíšu mateřskou edici „what´s in my bag“. Posledně jsem zjistila, že už týden nosím v tašce počůranou použitou plínu, kterou mi bylo hloupé vyhodit v místě, kde jsem zrovna přebalovala. Dále drobky, barbienkovské botičky, dvě zničená labela, kostičky od lega a tetovačky motýlů... tenhle seznam by mohl být nekonečný, co se týče zbytečností, které s sebou tahám. Ale málokdy tam je to, co vážně potřebuji. Třeba peněženka...

Miluji tohle město. Jeho skleněno-zlaté spektrum uliček, průhledů a podchodů. V každém světle jinak se jevící. Secesní zdobené stavby nebo strohé záchvěvy brutalismu. Mnohdy staré s novým nádechem. A do toho červené šaliny, tisknoucí se na neorenesanční domy až příliš zblízka, jakoby k sobě nerozlučitelně odedávna patřily.

Baví mě psát si deník/diář. Je to i určitá psychohygiena, když věci přerůstají přes hlavu a vymykají se kontrole. Mnohdy to dělám i kvůli svým dětem; třebas až ze mě bude uvolněná lady v padesátce, která má nespočet nástrah života za sebou, nebudu oplývat jen frázemi „s Boží pomocí to zvládnete“. Což o to, ono to vážně s Boží pomocí jde zvládnout, ale krom toho třeba nalistuju stránku z prosincového sžívání s miminkem, která uzemní veškeré vzletné myšlenky a sladké řečičky a možná dodá i větší pochopení a podporu.

zápisky z prosince:

Ležím ve vaně, soukám do sebe jeden vanilkový rohlíček za druhým, jsem nesmírně unavená a chce se mi brečet. Přemýšlím, jak tomu utéct. Všemu. Je těžké nepodlehnout pokušení věcného stěžování. Čím jsem starší, tím více mě opouští naivní představy o tom, jak svým elánem a pozitivním myšlením obnovím svět. Není to ten největší boj? Vytrvat ve všednosti, umět vidět svět vděčně? Válcuje mě noční vstávání. Tak moc, že mám chuť tomu utéct ve snaze žít „snazší“ život. Ale co to vlastně znamená?

Každá fáze nás má něčemu naučit, řekl mi nedávno manžel. A jo. Se třemi malými dětmi znovu dozrávám. Učím se nemít věci pod kontrolou a brát v potaz všemožný chaos, který vzniká a vládne. Pouštět svůj perfekcionismus, ale zároveň určit i sobě hranice, co potřebuji a z čeho neslevím ani ve jménu všeobecného blaha. Teď ne, jdu na záchod!

Jsem chaotický rodič. Ano, až teď mi to došlo. U nás totiž žádný řád moc dlouho nevydrží a každý den je diametrálně odlišný. Oběd ve dvanáct je spíš výplod čiré náhody a s příchodem jara mám nutkání pobývat s dětmi celý den venku, objevovat dosud nepoznané. Každá čtvrť v Praze nabízí kus svého života, který je třeba si tam odžít.

Víte, úplně nemám a nikdy jsem neměla konkrétní představu o tom, jak svoje děti vychovávat. Jsme jen spolu, den po dni, už pět let. Tak chci, aby to především bavilo i mě. Přiznávám, že né vždy to vyjde...

Ale zkrátka i ve všemožném chaosu sžívání s miminkem, usínání za chůze a nedokonale uklizené domácnosti, jsou stále ony momenty, na které čekám, které miluji, protože proberou, probudí a pohladí. Říkám jim magic moments.