óda na čerstvost

podzim 2023

Celé září jsem si při každém balení říkala, tento víkend je ten poslední letní, poslední koupání, poslední hřejivé paprsky slunce. Ten další se ovšem opakovalo to stejné, léto jakoby nechtělo odejít. Snad i natruc sortimentu v berlínských obchodech, kde se začaly prodávat adventní kalendáře a perníčky - nebo jako připomínka, že přírodu jednoduše nemáme pod kontrolou.. a že mám být stejně vděčná, že je krásně.... A bylo. A podzim nakonec taky přišel.

Po jedné letní bouři u nás klesla venkovní teplota skoro o patnáct stupňů, spustily se deště a objevila se ranní jinovatka. Čas dlouhých večerů a svíček a skořice v ranním poridge...

Ale mnohem víc než tu typickou každoroční útulnost vnímám letos především jinou atmosféru. Osvěžující chlad a ostré paprsky slunce. A čerstvost vzduchu a jasné barvy. To je můj letošní podzim.

Jdu sama po naší ulici, ostatní už šli napřed, za chvíli začne nedělní mše. A je nádherně. Až skoro mrazivý vzduch, sluneční paprsky mi bijí do obličeje. Vyhrnuji límec trenčkotu a užívám si tu ostrost, tu čerstvost, mám chuť přidat do kroku, na ulici je prázdno, půlka města snad ještě spí...

Rázuji si to tím nedělním ránem a je mi krásně. Uvědomuji si, jak je to pro mne vždy až terapeutické, takový nádech čerstvého vzduchu.

Jak jsou pro mne takové momenty důležité - ve chvílích, kdy se ve mně vše hustí, kdy potřebuji znovu najít klid a rozhled. Nebo jednoduše i fyzicky potřebuji vzpruhu.

Ty momenty čerstvoti.

Čerstvost brzkého rána

Být vzhůru ještě předtím, než se vše probudí. Záčít den sama, uspořádat si myšlenky, přečíst Boží slovo, psát... 

Moc se mi to nedaří, ale jsem přesvědčená, že takový pravidelný pomalý začátek dne by mi velmi prospěl. I za cenu kratších nocí. Nesnažit se o vše najednou, neztrácet trpělivost a lžíce na cestě ke snídani. Je to vždy výjimka, když se mi poštěstí vstát tak brzy - a je to většinou na venkově.

A je to krása. Otevřít okna a nechat proudit ranní vzduch starými místnostmi. Zalít si kávu, natrhat ostružiny na zahradě. Nechat plynout myšlenky, krátké modlitby, poslouchat šumění stromů, cítit vánek na tváři. Nadechnout se.

Sedím v kuchyni u malých kamen, co ještě čekají na připojení, a čekám, až se ozvou malé krůčky nebo to milé volání z pokoje. Mama.. A pak je zase chvíle na jiné věci. Myšlenky, které jsem si chtěla zapsat, se na papír již nedostanou, ale to nevadí. Nevadí, když věci vezmou svůj spád, když život nečeká. Začíná nový den.

Tiché bublání filtru a čerstvě zalitý čaj. Už jen ty vůně miluji.

Čerstvě vyprané povlečení. A nejlépe provoněné na slunci... luxus.

Vůně nového papíru. Deník na psaní, nebo jak voní stránky knih.

Čerstvost vody. Skočit do studeného jezera po hodinách ve výhni na zahradě. Udělat pár temp, ponořit hlavu pod vodu, plavat na zádech a dívat se na modrou oblohu...

A ranní horká sprcha, stát pod proudy vody. Můj luxus a nezbytný ranní welness.

Možnost nových začátků. Zpověď a adorace. Daří se mi to příliš málo.

Vůně dřeva. A kaple v St. Canisius. Ta voní jak les.

To brzké deštivé ráno, kdy se má narodit miminko. Tmavé oči a plavecké pohyby rukou. Nový život. A klid, co se rozlévá celým pokojem. Jako kdyby se na chvíli zastavil čas. Venku svítá.

Srdečné pozdravy z Berlína <3