opět ta zdánlivá idyličnost

Jít brzo spát a dobře se vyspat je ten nejlepší make-up. Děti mě probudily kolem půl sedmé, ale pak zase usnuly. Teď nebo nikdy. Přetáhla jsem přes pyžamo jen mikinu, na věšáku visel manželův poněkud volnější trenčkot.

Dole pod schody jsem vyhrabala holínky (jedna měla stejně díru) a vyšla na louku hned za domem. Bylo krátce před sedmou. Zářijová rána jsou svěží, a stále v nich doznívá letní slunce smíchané s podzimní chladnou vůní vzduchu.

Ach, ta se má! Takhle si kráčet po louce, dříve, než začne den. Ano, ohromně. Takových ranních chvil je za celý rok bezmála jen co by se dalo napočítat na jedné ruce. Nejsme vlastníci letního sídla ani nechodím takto sama denně do provoněné přírody. Bydlíme v centru města a do nového dne mě budí hukot popelářských aut či dětí.

Těch momentů volnosti je tak maličko! Stěží se dají považovat za něco běžného. Nemám je. A taky po nich mnohdy truchlím, že chci víc! Víc toho ztišení, víc té svobody, víc té krásy! Víc, víc, víc...

Jenže většinu času to nejde, a pak si říkám, opravdu? Přeci tohle nemůže být řešením. Truchlit a naříkat, co druzí třebas mají a nám se nedostává.

Teď se cítím moc dobře. Neupravená a s vlasy do všech stran, stojím s mokrou ponožkou a děravou holínkou uprostřed jetele. V pyžamu a mikině, nechávám se oslnit a v mysli mi stále rezonuje, že si to nezasloužím.

Vděčnost je velmi zvláštní stav, chvíle, či jak to popsat. Vděčnost si nejde koupit ani zajistit nějakými dýchacími metodami.

Nijak nesouvisí nebo se neodvozuje od životní situace či bolesti, kterou procházím. Ani to není sentimentální přelud, který po návratu z kytičkové louky vyprchá. Není to moje schopnost, přirozená vlastnost. Přesto, stále neodešla. I po mnoha zraněních a fackách, které život uštědřil.

Kde se tak náhle bere?

Chtěla bych umět psát tak, abych druhé nenasírala svým zdánlivě poetickým životem a zároveň to nebyl naříkací elaborát na strasti žití. Stěžování, které postrádá špetku onoho britského nadhledu, jestli víte, co tím myslím. „Just have a cup of tea and everything will be allright, darling.“

Někdo se má tak báječně idylicky, když si chodí ráno v trávě, zatímco má existence se potlouká bezbřehou fádností života. Tuším, že naše texty mají tendenci k tomu sklouzávat. Nechci, aby se někomu po přečtení těchto řádku vynořil v nitru hlodavý pocit nespokojenosti. Proto ten nadpis.

Sama se někdy cítím, jak jsem úplně nemožná. Neumělec svého vlastního života. Ty chvíle hrdé povýšenosti a přesvědčení, že mám všechno pod kontrolou ukrajuje kus po kuse život. Ale umět si i v těch surovostech dospívání najít malý bod elegance. Neříkám nebrečet. Naopak, brečet hodně! Upřímnost a otevřenost ve vztazích je léčivá. Zanadávat si a brečet, ale pak si přeci jen s manželem nalít tu deci a nechat některé věci po sobě sklouznout.