melangé

Kdysi na střední jsem tak pojmenovala svoji nástěnku na pinterestu. melangé. Proč, to nevím, ale měla znázorňovat všechno, čím jsem žila, co mě bavilo, čím jsem se obklopovala, krásu i můj úhel pohledu na svět. Těžko se ta směsice nálady přepisuje do slov, ale bylo to něco v tomto smyslu. Jistá francouzská nonšalance smíchaná s bohémstvím, sladké nicnedělání. Poezie se dá vidět v červených rajčatech nebo špinavém nádobí.

Bylo to už hodně dávno.

Sedím v Le Caveau u malinkatého kulatého stolečku a můj zrak neustále cuká k velkým bílým okenicím. Pozoruji, jak lidé chodí sem a tam. Z práce, vyzvednout děti ze školy, na mobilu, rychle a uspěchaně nebo jen ledabyle přechází přechod. Naproti přes cestu je bistro, venku sedí elegantní pán. Dovečeří a pak si zapálí cigaretu. Pomalu zapadá slunce a stromy v aleji už získávají svou neodolatelnou podzimní škálu. Přesto by člověk neřekl, že je prvního listopadu, svátek všech svatých. Je příjemně teplo.

Mám slabost pro tyto chvilky, kdy jen jsem a vnímám čas, jak plyne. Pozoruji ostatní, jak si povídají, gestikulují rukama. Stoly zaskládané nedopitými skleničkami a poseté drobky. Všechno to působí nahodile dobře. V duchu přemýšlím, jak se jen jmenoval ten umělec, který po návštěvě svých přátel na večeři přilepil vše ke stolu. Přesně tak, jak to tam zůstalo –⁠ politý ubrus od červeného vína, popelník s nedopalky...

Probírali jsme jej v konceptuálním umění a nemohu si za nic na světě vzpomenout.

Před dvěma dny mi odjely děti k babičce a já čekám na porod, který by podle předpokládaného termínu byl už za mnou. Po třetí a pokaždé ten stejný příběh čekání. Ale možná je tomu dobře. Mám dojem, že po necelých pěti letech jsem zase sama se sebou a je to osvěžující. Mohu přemýšlet, jaké je teď moje melangé.

Koupila jsem si skicák se zažloutlým papírem (nerada píšu na čistě bílé strany, působí neútulně a mírně nehostinně) a začala. Jedním dechem jsem propsala deset stran i s hrubkami. Tím, co vidím a vnímám, jak moc potřebuji krásu a umění do každodenního života. Jak vlastně odpočívám, když jsem sama. . .

Myslím, že je jedno, kolik má člověk dětí nebo let, kus bohémství z období dospívání v nás zůstává napořád, ačkoliv mysl je zatížena rytmem všednosti a povinností. Jakmile nastane příležitost a čas, vše ožívá.

Mám teď po dlouhé době prázdniny. Moje paleta v mobilu začíná vypadat nějak takhle. Ačkoliv moc nefotím a ani nechci, přesto má degradace povoláním z dřívějších let a jistá slabost pro sentimentalitu mi nezabrání občas vytáhnout mobil a sem tam něco zaznamenat.

Dlouho spát.

Bezcílně se potulovat uličkami.

Zvednout hlavu a obdivovat krásu architektury.

Občas zapadnout do nějaké kavárny, napsat pár řádků či myšlenek do skicáku a pak pokračovat dál.

Opět se bezcílně toulat.

Ztrácet čas v knihkupectvích a vdechovat vůni papíru. Procházet dosud neobjevené tituly, přejíždět rukou po hřbetě nově vytištěných knih, listovat a poslouchat šumění stran.

Sedět a číst. Procházet knížky, které v člověku vzbuzují touhu. Touhu po kráse. Knihy o umění. Zahradní architektuře. Cestopisy.

Jít na ranní mši.

A večer posedávat u řeky.

Dát si vanu, každý den.

Na snídani zajít na café et croissant.

Koupit si lak na nehty.

Odsunout svůj to do list, až odjedou děti, že udělám a uklidím doma to či ono. Zkrátka se na to vybodnout a celý den jezdit metrem po metropoli, navštěvovat květinářství a antiky, inspirovat se v galeriích, objevovat malé obchůdky s keramikou, zkoušet nové vůně v parfumeriích. Flákat se v kavárnách, sepisovat si své bezmyšlenkovité myšlenky. .

Vnímat všemi smysly. Barvy, co mě teď baví, jaké střihy se nosí, šperky, co mě těší, ovoce, které mi chutná, hudba, kterou chci slyšet.

Být tady a teď.

Milovat město a jeho výhody.

Odpočívat, abych pak opět mohla dávat.

Amen.

-malá poznámka pod čarou-

Chtěla jsem si začít psát do skicáku seznam věcí, co vlastně potřebuji, abych se cítila na živu. A začíná to nějak takto:

Potřebuji mít čas na to, zamyslet se vůbec nad tím, co vlastně potřebuji...

Věnováno všem mámám.