jen tak nahodile

...

psát.

jen tak nahodile.

n ě c o.

...

Přesněji nevím co, pouze psát, protože miluji ten proces. Jsou to chvilky mezi mnou a papírem, potažmo klávesnicí. Zalézt někam do kavárny nebo do ticha, objednat si cortado a nechat myšlenky plynout. Pozorovat lidi, jak si povídají a gestikulují. O čem asi tak hovoří? Přemýšlím, jaký život vedou nebo co je trápí. Je pro mě natolik přirozené se všude pohybovat se svými dětmi nebo manželem, že tyto chvilky v úplné samotě jsou něco velmi nevídaného, zároveň posvátného.

...

Ráda píšu jen tak nahodile, co mě zasáhne. Myšlenkové pochody, které mnohdy nemají osnovu ani vyústění. Moje malé autorské pásmo. Esence pocitů, vjemů a vzpomínek...

Nosné myšlenky na mě chodí většinou při ranních procházkách v Jeseníkách.

Nemusí být každý článek strašně duchaplný, ne? Stačí jen psát, bez sebehlubší motivace obrátit svět? Jednou je to vděčnost, která mě sem žene, jindy zase pravý opak.

...

Někdy si tak říkám, jakými příjemnými věcmi bych zaplnila svůj den, kdybych měla úplnou svobodu. Zde máš den a nalož s ním jak chceš. Co byste dělali? Jakou činnost byste si vybrali?

Kdy se cítíte nejvíc na živu?

Někdy stačí málo. Vůně ohně, čaj vypitý na čerstvém vzduchu, spontánní rande s manželem ve městě, ostré sluneční paprsky.

...

Je doba postní. Chtěla jsem opět ztišit hluk světa v podobě sociálních sítí, vymizet na chvilku z toho zvláštního, imaginárního éteru. A opět pochybuji nad tím, zdali se vracet. Má potřeba zaznamenávat, zachycovat, utvářet paletu života teď vyústila v psaní diáře a vzletných, někdy vysoce nepodstatných myšlenek. Praktické seznamy o koupi mlíka, vajec a toaleťáku, se mísí s myšlenkami na jaro.

...

Před pár dny jsem vyšla k večeru ven, na vzduch. Ach jak to vonělo už brzy příchozím jarem. To volání po něm, ta touha je vždy v mnohém tak sentimentální a přece krásná. Je zvláštní jak tato opakující se činnost, rok co rok stejná, dokáže člověka naplnit tak nevídaným blahem a klidem. Možná právě proto, že víme, co přijde, v nás probouzí takový klid.

Byl to posvátný moment, velmi obyčejný. Ale to jaro! Ach Bože, proč tak často zapomínáme, že se máme dobře! Proč hodnotím úspěch svého dne jen podle toho, jak mi byl příjemný?

...

Baví mě utvářet si v hlavě seznam věcí, co mě naplňuje.

Moje malé bohémské chvilky.

...

Nechat se dětmi tetovat na předloktí jejich zvířecími tetovačkami a pak jít s kamarádkou do divadla, proplouvat večerem mezi dospělými s červenou rtěnkou na rtech a vědomím, že mám na zádech mořskou želvu a na ruce opičku. Mother´s life nezapřeš!

...

Minuty z obyčejného dne. Naženu děti na večerní koupaní do sprchy, ponechám je svému rozumu/osudu, otevřu si okno v kuchyni, vylezu na parapet a slastně vychutnávám tři minuty ticha, než uslyším volání o pomoc. Někdy stačím přečíst větu z knížky, jindy jen tiše a unaveně zírám na tmavé nebe s odleskem hvězd.

...

Už delší dobu pozoruji, jak mě v mém vizuálu a vnímání barev ovlivňují nepatrné doteky umění. V lednu mi v hlavě rezonovaly básně Antonína Sovy a není náhodou, že jejich tiskařská modř stránek, na kterou byly vyryty ve mě způsobila nošení stejného odstínu vesty. Královská modrá.

Po návštěvě divadelní hry Eugena Oněgina, kde v posledním dějství vystoupí Tatiana v rudě červené róbě, mám tendenci lakovat nehty stejným odstínem červeně a malovat rty při každé sebevhodnější příležitosti.

...

Sedíme s Idou na parapetu kavárny, klimbáme nohama a kolem chodí lidé. Je hezky slunečno a přitom mrazivo. Sobotní dopoledne. Piju horký kafe a dávám jí olíznout pěnu. Ida chroustá kukuřičné jednorožce a je nám hezky. Jsme jen my sami dvě. Dopiju, zavážu si pevně kabát a jedeme spolu domů, za zbytkem naší rodiny.

...

Měla jsem volné odpoledne, čas pro sebe. A bylo mi hrozně. Jako bych uvízla v zajetí té zlé čarodějky s názvem Melancholie. Některé dny takové jsou. Jiné jsou plné, cítím se dobře a živá. Jindy je mi těžko, každý nádech stojí mnoho sil. Občas na její zahnání stačí pár slov s mým manželem, trefně mířená smska od kamarádky nebo pohlazení dětí. Jindy to nestačí. Umět přijmout, že teď mi zkrátka nebude chvíli dobře. Že není třeba filtrovat život jen těmi hezkými momenty. Ty těžké jsou asi taky potřeba. V hlavě mi rezonují slova z knihy Buď, kde jsi.

„Snazší cesta není, prostě není. Zápas se vede jedině neustupováním. Pokud uhneš, nepřítel na tebe bude útočit o to krutěji. Uvidí totiž, že své naděje nevkládáš do boje, ale do útěku.

Spíš zůstávej při svém díle a nenech se zneklidnit různými řečmi. Plň své povinnosti, aniž bys zvědavě zkoumal život těch druhých.“ Š.Smolen

Slovo do pranice, není - liž pravda?

...

Na konci ledna jsme oslavili čtvrté narozeniny mé starší dcery. Dětská párty v bytě a malinový dort. Jsou to chvilky čisté radosti.

Pak střih, jiný týden v měsíci a děti mají horečky. Střídavě se v noci budí a Brigita blouzní, asi špatný sen. Je to zajímavý proces učit se rodičovství. Být tu pro ně v každé životní situaci.

Ležíme v posteli, jíme palačinky s cukrem a citrónem, jako jsem to kdysi jedla v Anglii. Děti jsou nevýslovně usoplené a plačtivé. Posloucháme audio pohádky a pijeme fresh z pomerančů a mrkve. Zkrátka život.