krása mezidobí

Jak sladce zní

když slunce vykládá si s kopretinou

jak vanilka

jak něžný opar nad krajinou

Mám moc ráda, když les po dešti vydechne. Mám ráda to ticho. A tu chvíli, kdy krajina čeká na další děj. A já se můžu kochat, nasát ten čerstvý vzduch do plic.

První měsíce v roce mám vždy chuť trochu projít byt, natřepat peřiny, otevřít okna, vytřídit věci, na které se práší nebo které příliš stojí v cestě. A těšit se na nadcházející rok. Mám ráda určitý minimalismus. Ponechat si to, co opravdu potřebujeme a co máme rádi. Umět si užít volný prostor a ten pocit, že domov dýchá. Líbí se mi myšlenka začít s tím, co mám.

Hodně o tom dnes mluvíme. O minimalismu domova, šatníku, o tom mít vybranou kolekci věcí, které vlastníme a které dávají v životě smysl. Třeba se k tomu někdy vrátím - a bez pochyb mě to bude bavit. Ale co mě teď zaměstnává trochu víc je ještě jiný druh minimalismu. Ten minimalismus srdce. Podívat se na svůj každodenní život na základě podobného principu. Na věci, kterými se mi plní mysl a srdce, kterým věnuji svůj čas.

Zimní mezidobí, tedy období mezi Vánoci a půstem, mě vždy láká k takovému menšímu zastavení. Co je dobré. Co přináší život. Čím se mám zabývat a co mám prostě raději nechat, co mi stejně nejde. Na co bych se měla zaměřit v příštím období.

Na chvíli se podívat na to, co mám. Ne na to, co chci.

Nedávno mě oslovila pasáž z knihy Š. Smolena, kde stálo přibližně toto: "Ale vždyť oni nežijí, nechávají se žít." Je tak jednoduché nechat život prostě plynout a být jeho pozorovatelem. Stát trochu v povzdálí, čekat, co se stane. A je třeba i tak jednoduché, někdy až lákavé, schovat se do ideálního světa vizuální krásy a inspirace a jen sledovat. Možná i to by se dalo popsat jako nechávat se žít.

Myslím, že jsme stvořeni k obrazu Stvořitele a máme být aktivní. Vědomě se rozhodovat, jak naložit se svým časem - a umět si ho vychutnat.

Sami za sebe i s druhými, žít život naplno tak, jak je. A mít ho rádi!