zápisky do ticha

2024

Je léto v zemi s průzračnou vodou,

na oblázkové pláži pod vinicemi.

Borovice v zádech, třpytící se voda přede mnou.

Poklidné šumění vln doprovází koncert cikád.

Vytrvalé šum, šum, cakacaka.

Spočinout v tom líbivém duetu, cítit horké slunce na kůži a křupavé oblázky pod nohama.

Nechat se osvěžit a unášet na vlnách.

Vnímat svět všemi smysly.

Je podzim na venkově, neděle. Na chvíli jsem vyběhla do polí, neskutečně jsem potřebovala chvilku poodstoupit, znovu vnímat to kolem a sebe.

Je nádherně, trhám šípky do vázy na okno, Bože díky za taková podzimní rána.

Je zima ve městě. D. má červenou rtěnku. Podává mi vstupenku a mizí, ještě se potřebuje rozezpívat. Poslední kroky k divadlu jsem chvíli běžela, snad po letech sama na koncert.

Tentokrát Schubert a Brahms, hravost sólistů s impozantními hlasy. A příště na operu...

Večerní Berlín, úplně jiný než ten můj každodenní.

2025

Je konec února v Braniborsku, ještě mrazivo za okny.

Vstávám s mým nejmladším brzy.

Z hrnku se kouří, oheň v kamnech praská,

okny prosvítá slunce, už brzy, už brzy bude jaro!

Berlínské aleje se probouzejí, v květnu a červnu jsou nejkrásnější.

Život běží tak rychle, je plný, překotný, radostný. Často mám chuť si zase začít psát.

S časem plynou ovšem i ta slova, zachytit je se mi vždy nedaří.

A nevadí to, patřila okamžiku.

Sedím doma ve starém křesle po pradědečkovi, bytem se rozlilo ticho, jen hodiny na stěně tikají do rytmu. Mám ráda to dopolední světlo.

A ten pocit, když člověk zastaví a začne vnímat, že je.

Jsem trochu jak malý fénix, co mžourá do vlastního rozvířeného popela. Letošní berlínská zima byla dlouhá.

Nedávno mne hodně zasáhla myšlenka, že my dnes téměř nikdy nejsme v tichu. Neustále se můžeme něčím rozptylovat, unikat vlastním myšlenkám. Zůstáváme až příliš často na povrchu věcí, chvíle ticha vyplňujeme...

Jen být, jen se někdy dívat do přírody,

dělat svou práci pomalu a v tichosti. Nechávat věci uzrát.

Zakořenit tam, kde právě jsem.

Za tři dny bude léto. Na polích kvetou chrpy a vlčí máky, na skříni mi schnou květy černého bezu. A pan Nezval píše o mýdle.

A zase léto, horké dny a potom déšť.

Cesta do Brna, tepající Berlín, koupání v Braniborsku. Už jsem říkala, že ten život letí?

Pojedu na pouť,

na pár dní bez každodenních úkolů, na pár dní v jiné roli, roli třeba zase víc naslouchající...

Hledám ticho

v hluku svých myšlenek.