P O d z i m je

P O d z i m je...

zase trochu jiný.

2 0 2 3 / 2 0 2 4

P O d z i m 2023, Praha

Nové město. Krabice a stěhování. K tomu těhotenství a chvění před porodem. První uvařené jídlo, řepový boršč. Vybalené růžové skleničky na stole hází prasátka a pohrávají si s odlesky paprsků. Procházky v sychravém podvečeru na bylinkový čaj s medem. Oranžové barvy, vůně ze svíčky sunburnt, strach z neznámého a vzrušení zároveň. Večerní toulání po Karlově jen ve dvou. Děti ještě u babiček, měli bychom vybalovat krabice.

Měnící se Grébovka s vinicemi, malé sušenky, které dávají ke kávě hned u parku v Sítú coffee. Ten obchod je ztělesnění zenu. Voní po japonském čaji, kávě a vídeňských sušenkách. Prodávají zde všechny ty nádherné mističky a míchátka na obřadné přípravy čaje. Vůbec netuším, jak se používají, ale zaručeně mě to fascinuje.

Chvíle nadšení z nového města a pak zoufalství, když dolehne syndrom hnízdění před porodem. Netuším, jak se dostat domů, natož do porodnice. Nespočet kontrol u Apolináře, opět to mé slavné přenášení, achjo. Aspoň mám ještě chvilku čas dát se do kupy, naposled si nalakovat nehty a třeba vydrží do porodu neoprýskané. Snídaně v Campu, mše v Emauzském opatství a pak porod...ještě té noci, než se vše rozběhne, rozbaluji zásilku od kamarádky z Jeseníků. Poslala mi krabici plnou kdoulí z jejich sadu, děkuju Baru! O půlnoci rozbíhající se porod, svíčky, pokojem se line vůně kdoulí a Dvořákova osmá symfonie. Vypětí až na dřeň, ale za odměnu malé miminko, co voní jako příslib nebe.

Kdoulový kompot a domácí švédské kuličky s brusinkovou marmeládou v posteli. Dny ubíhající v rytmu bezčasí, nespaní, poslední stromy u sv. Václava náhle ztratily svůj žlutý nádech a v Tvojí Mámě začali péct linecké a perníčky. Jak se to stalo, že je tu náhle konec podzimu?

Bylo to hezké, a přesto v něčem tak těžké, jak už asi život bývá. Přítomnost častokrát dokážeme ocenit až s odstupem času, jak na ni vzpomínáme.

Surové chvíle, kdy jsme směli být obrušováni. Když přemýšlím nad loňským podzimem, je mi hezky a přesto se mírně chvěji. Hodně jsme se tenkrát na sebe upnuli a přimkli k sobě, jako rodina.

A po roce opět stěhování. Uprostřed horkých, srpnových dní.

Na vlastní kůži testuji, co je výživnější – stěhování v osmém měsíci nebo s osmiměsíčním batoletem? Minimálně balení je nekončící proces. Co se zabalí a uloží do krabice, budiž opět vybaleno malýma zvědavýma ručičkama. To byl náš konec léta. Poslední dva roky nejezdíme na dovolenou, my se zkrátka stěhujeme komplet.

P O d z i m 2024

Světlo se nám dere jako první do ložnice. Láká otevřít balkón dokořán, nádech studeného vzduchu a pak ještě rychle zpět do tělem vyhřáté peřiny.

Ranní říjnové opary. Všímáš si, jak slunce hřeje a nepálí? Zeptal se mě jednou M.

Podzimní rána jsou svěží a v něčem lehce melancholická, protože tuším příchod prvních plískanic a mlh.

Již druhý podzim za sebou začínáme žít v novém městě. Z naší postele pozoruju listy na stromě. Den za dnem se mění ve žlutou smršť, která na dlažebních kostkách vytváří hustý koberec. Stačí si jen lehnout. Až to zametou, budu smutná.

Po přestěhování jsme dostali chuť na ranní croissanty a noviny. To ten francouzský balkón, zažehl v nás smysl pro eleganci a staromódnost. Hezky snídat v županu, popíjet z porcelánových šálků s ozdobným lemem a otáčet obří šustivý výtisk novin. Vydrželo nám to dva dny, než jsme došli k závěru, že se třemi dětmi je nemožné pít kávu v posteli a cokoliv si číst.

V parku chytají všechny květiny říjnový odstín. Zůstávají divoké trávy a poslední fialoví přeživší. Krajina řekla své sbohem létu a holky stále jezdí na kolech a sbírají kaštany všude, kde se dá. K čemu tolik kaštanů? Co s nimi budeme dělat? Ptám se jich i sebe sama a nikdo neví, ale sbíráme dál.

Je nám tu hezky. Bez jakéhokoliv vychloubání nebo přetváření. Je mi dobře. Tak jak jsme. S tím co máme. Nic mi nechybí a vlastně jsem to vůbec nečekala. Za mě je to vděčnost, kterou si člověk všedním životem trénuje, aby neztrácel cit pro maličkosti, které nás činní spokojenými, ať se děje cokoliv. Když srovnávám minulý podzim, který byl krásný, ale v mnohém stál hodně sil, ten letošní je jako nedělní dezert po obědě. Třešňový kompot v broušených skleničkách. Nečekala jsem nic konkrétního, vlastně se mi ke konci ani nechtělo stěhovat. Ale život je krásný kdekoliv, troufám si tvrdit. Bez sebemenšího očekávání jsem byla překvapena, zastižena. Jde to žít všude, když je pevný základ. Když je my dva. A taky když máte adaptabilní děti. Ale tam, kde se prodává zmrzlina, je snad všude dobře, ne?

P O d z i m je K r á s n ý.