poezie ledna

Ač někdy toužím psát a psát, jediné, co v hlavě zní, jsou myšlenky, řádky jiných knih.

Slova básně, jejichž dozvuk šumí ve větvích a echem vrací se zas zpět.

Já chtěla bych psát a číst a spát. I krajina k tomu vybízí. A dá-li se snít a neutíkat

z těchto chvil všedních a prchavých.

A toužím, tak hezky, po dálných krajinách. Příroda ve mně se ozývá.

Leč upoután je člověk rutinou, tou šedivou mlhou bolavou, s myšlenkou hřejivé věčnosti

upínám zrak svůj k Novému Království.

leden, 2023

Je krásné tvořit. Osvobozující a v mnohém léčivé. Proměňovat životní nesnadné události v dobro. Procházet svou vlastní proměnou. Je povznášející mít na chvíli volné nohy a čistou mysl, zaměřit svoje srdce k tvorbě. Nechat se obohatit uměním tohoto světa. Nezaplácat svoje nitro. Poslouchat hudbu, číst a milovat. Naslouchat druhým. Je krásné být sám. Vnímat své vlastní kroky po zamrzlé půdě a před ničím neutíkat. Nic si nenalhávat. Jenom tak pokojně stát nebo spát. Leden mě vybízí k usebrání, naslouchání. Nechat se obejmout poezií. Stále mi ty básně rezonují v hlavě. Pozdrav bouřlivé noci, výběr básní od Antonína Sovy. Jsou něžné, mnohdy voní létem a těžkostmi života.

Jsou to fáze, a přes veškerá úskalí je mám ráda. Když člověka život poznamená natolik, že jej činní citlivějším k poezii. Léto je mnohdy hlučné a divoké, zima však volá po tichu, žízní po něčem hlubším a duchovnějším. Kde jsi, má odvěká Nádhero? Po kom má duše touží?

Umět tvořit. Ne pro druhé, ale kvůli své vlastní vnitřní touze a potřebě. Ta touha vyvěrá z člověka jako hlučný a dravý vodopád. Nelze ji potlačit ani zastavit. Tvořit bez potřeby zapůsobit, zaujmout či ohromit davy. Tvořit a nechat se sám přetvářet.