prstýnky ze soba nudlí

Když uvaříte soba nudle, zbude vám po jejich rozbalení krásný točitý papírek, který by se perfektně vyjímal jako prstýnek na ruce.

A když těch soba nudlí uvaříte víc, můžete mít prstýnků, co hrdlo ráčí. Klidně na každý den v týdnu jeden, pokud se ten předešlý potrhá.

Dětské fantazírování, které mi s přibývajícími roky žalostně ubývá, spočívá ve využití jinak nezajímavých předmětů. Jsem v tom utvrzována dnes a denně svými dětmi. Kde se meze nekladou, tam je možné vidět všechno a přetvářet cokoliv. Velmi často se pokouším vyhodit nějaký odpadek (rozuměj v mých očích odpadek), který je nepostradatelnou součástí aktuální hry. Lisuju prstem papírky a říkám si, jaký to je životní luxus, mít smysl pro detail a v koloritu obyčejného dění občas spatřit něco výjimečného.

Sedím ve vlaku. V ruce tisknu neonově oranžovou knížku o designu a k tomu mi vibruje v hlavě nadpis z básní v lednovém Hostu. "Na konci všech kopií jsme my".

Cítím tlak v hlavě. Ještě před chvilkou jsem do sebe v kavárně vyklopila dvojité espresso. Teď pokračuji ve čtení a myslím na jednoho kamaráda, sochaře, který zastával názor, jak je dobré a nanejvýš v pořádku, když čteme knihy, kterým nerozumíme. I těch pět procent, které ve mně zůstanou z celkového obsahu, se prý počítá.

Má to jistě něco do sebe. Všechno, co nasáváme, působí v nás jako živý organismus, který roste a sílí. Co podněcuje moji kreativitu a plodí nové impulsy? Nebo naopak co brzdí mé myšlenkové pochody...

A na konci všech kopií jsme my sami.

Možná by se dalo říct, že na konci všech vnějších i vnitřních vlivů odpočívá naše holé já.

Leden je v mnohém ponurý měsíc. Podvědomě vzhlížím k jakémukoliv třpytu. Ať už na stole, na očích nebo na obloze. Slunce je luxus. Uchyluji se k sytým barvám. Rozpůlím granátové jablko a nutí mě to usmát se. To je krása, to je barva!

Jaký je smysl v mezidobích a přechodech? Třeba teď. Zima nekončí, je po Vánocích a do postní doby a jara ještě zbývá pěkný kus cesty.

To, co dělám, mě učí, co hledám. Paul Klee

V půlce ledna na mě dolehla únava, vyčerpání i rozmrzelost. Přesně jsem nevěděla, co hledám, jen to, že co dělám, není úplně udržitelné.

Rozhodla jsem se (a bylo mi dopřáno) vzít si pár dnů volno od všednosti. Být sama. Naučit se zas odpočívat. Vzpomenout si, co mě baví. Zakusit malinký nádech svobody, abych se pak o to vděčněji mohla vracet k běžnému dni a mé roli jako máma.

Jak čerpat větší klid a harmonii v chaosu, který s dětmi neodmyslitelně patří do mého života?

Píšu si malé seznamy, které mi dělají dobře. Záchytné body toho, co se snažím změnit, co mě těší a vhání krev do žil. Vypůjčila jsem si v místní knihovně vrchovatou horu knížek. Teď ležím na gauči, čtu už třetí knihu, je půlka dne za námi a děti si hrají. Chci umět odpočívat i uprostřed dne! Když jsem doma, za chodu s dětmi! Ne vždycky to jde, ale dělám to i pro jejich dobro. Unavená žena často jen vysílá rozkazy a jednoslabičné příkazy. Chci, aby děti viděly, že mám omezené množství sil, že je dobré nechat maminku uvařit si druhý filtr, hrát si v její přítomnosti, ale že jsem taky jen člověk, který by mohl někdy i ležet. Tak tedy ležím na gauči, začtená do knihy a můj nejmenší právě rozsypal v kuchyni kilo hladké mouky. Stejně je to už všude, tak je tam nechám, všechny tři. Ať si hrají. Z kuchyně mají pískoviště a já jdu pokračovat ve čtení. Pak to vysaju.

Řád je provizorní, přirozený stav je nepořádek.  Jean-Paul Filiod