rainy day in New York

Něco prvního má vždy své neopakovatelné kouzlo. První usínání v novém. Člověku je tak zvláštně, mírně úzko a zároveň cítí vzrušení. Choulím se do měkkých peřin z domu a přemýšlím, jak se nám asi bude spát. Jak tady voní večerní obloha? Jaký bude náš nový život? Nový, a přesto stejný coby do všednosti. Slabosti a návyky si jistě přenášíme, ať jdeme kamkoliv. Bylo by iluzí domnívat se, že sami před sebou utečeme. Může být žití lehčí nebo krásnější, když člověk změní místo? Jak moc se náš vnitřní neklid odvíjí od vnějších podnětů?

Ne, nebyl to New York, kam jsme se stěhovali, ale stále se mi ten film od Woodyho Allena něčím připomínal. Mlhavé, lehce upršené nebe nás vítalo v novém městě.

V dubnu jsem si pořídila svíčku sunburnt od so.slow a samovolně, bez jakékoliv přehnané rituálnosti mě napadlo, že ji poprvé zapálíme v novém bytě. Tou dobou jsme ještě vůbec netušili, kde to nové doma bude.

Když nás někdo podaruje dobrým vínem, vhodným ke zvláštní příležitosti, jsme toho názoru, že speciální moment přichází hned samého večera, kdy uspíme děti. Svíčka to s podivem vydržela, celých pět měsíců. Rozhodně nemohl být „slavnostnější“ moment než první večer příjezdu. Seděli jsme utahaní na zemi a obklopeni horou krabic, jedli bagetu s nějakou levnou pomazánkou v plastovém obalu.

Probouzíme se a znovu se mi ten film přehrává v hlavě. Rainy day in New York. Venku opět prší.

Když si Timothée Chalamet ve filmu uvědomí, že nemůže být s holkou, se kterou chodí, zdá se to jako absurdní důvod –⁠⁠ pro ni je deštivý New York otravný, zatímco on jej miluje. Jeden v tom vidí problém a druhý kousek romance. Nic podstatného, a přesto tyhle nepatrné chvilky odkrývají, jak moc se s daným blízkým cítíme na stejné vlně. Jsem ráda, jak některé detaily života umíme prožívat se společnou vášní. (Těm velkým se teprve učíme).

Přiznávám, že Woody Allen je nezakrytý podivín, a ne všechny filmy jsou nám blízké. Co nás na tom baví, jsou právě ty nepodstatné myšlenky, kterým je na závěr kladen velký důraz.

Jaké jsou naše malé kousky splynutí, na které člověk v každodenním shonu zapomíná?

Často jsme spolu už za dob chození zmokli. Ani jeden tehdy nic nenamítal. Jednou v zahradách pod Špilberkem, letní průtrž, při které nezůstane na člověku ani kousek suché kůže. Schovali jsme se do dnes již neexistující kavárny, Kafe do vany. V šatech nasycených deštěm, z vlasů nám kapala voda a my si objednali řecký jogurt s ořechy a medem.

Neutíkat před deštěm máme společné. Stejně, jako si ve výčtu povinností, které nás čekaly, dělat i malé chvilky a pauzy pro sebe. Stres to samozřejmě byl šílený a začínající 8.měsíc těhotenství není úplně vhodná doba na tyto akce. Popravdě, je to ta nejpitomější doba, ale všechno už v životě nenaplánujete. I vyčerpání má své limity, které se v životě často překročí.

ale přesto, přese všechno na ty dny ráda vzpomínám

Zpočátku jsem brblala, jaká je to škoda. Jsme bez dětí a nemůžeme podnikat žádné dobrodružství. Někam vyjet, odpočinout si, být jen spolu a neřešit žádné starosti. Snila jsem o spaní pod hvězdami a koupání v lomech. Místo toho tu zrychleně balíme, nakládáme, jezdíme sem tam a ve stresu na sebe občas křičíme...

Jenže pak mi došlo, jak moc nás ten společný stěhovací čas stmelil. Možná i více než dovolená. Vždyť jsme to zvládli! Překonali další životní kapitolu a opět spolu.

Těch momentů, které si v hlavě ráda přehrávám je mnoho. Deštivé město, první usínání, horký povidlový koláč z kavárny od naproti, pomoc kamarádů...

Stejně tak, jako ty méně příjemné. Například návštěvy v Hornbachu, které z duše oba nenávidíme. Vždycky se tu navýsost ztrapníme, protože každý se nerodí znalcem šroubků!! Následkem šroubkové frustrace je pak jasná i hádka manželů.

Ale po zdolání úkolu není větší blaho než ležet večer v posteli, dívat se na černobílý film a jíst čínské nudle hůlkami. Ach, máme za sebou všechny ty pitomé vruty a úložný systém stojí! Nezřítil se!

Poslední stěhovací den

Dříve, než přijely děti od babičky, opustili jsme naše krabicové království a uprostřed vybalovacího maratonu si neplánovaně zašli na procházku. O dvě ulice výš byla kavárna s tmavě zelenými okenicemi. Posadili jsme se venku na židle, objednali kávu na led a tiše odpočívali. Bylo hezky a poprvé nepršelo. Hodina utekla jako pár minut. Příjemné, po tom všem, jen tiše sedět. Od jara do podzimu se v našem životě odehrávaly velké změny, které postupně nabývaly jasnější kontury. Dopili jsme a dál pokračovali bezcílným procházením uličkami. Nakonec se naše toulání protáhlo až do pozdního odpoledne. Prošli jsme tři parky, zašli na oběd a opodál jsem otrhala pár keřů, ať mám co do vázy. Když jsme se se vrátili domů, bylo něco po čtvrté. Přijely děti, končilo léto. Podzim v novém městě.