Jaro, léto, vlasy rozcuchané

Je brzy ráno, za okny námraza, oblékám si zimní bundu a jdu do kuchyně. Postavím na fenyklový čaj a mokka. Ta hliníková konvička už nemá ucho, ale espresso dělá stále jako pohlazení. Otvírám okno, na chvilku. Mám ráda ten řezavý vzduch po ránu.

Oheň v kamnech praská. Nemusela jsem do kůlny pro dřevo, v pokoji nám zbyla ještě nějaká polínka. Bohudíky. Asi bych neměla pít to kafe na lačno.

Miminko spinká, venku zpívají ptáci... Nepoznám je po zpěvu, ale tuším, že přichází jaro.

Je březen. Poslední měsíce byly, ehm... Výzvy praktického života se hromadily až na hranici trpělivosti (a Berlíne, miluji tě, ale je to chaos). Teprve tento týden mám dojem, že se zase trošku vracíme. Do rutiny, do známého, do našeho. Stěhuji nábytek, oprašuji, mám chuť na nový začátek... Teď, když už bude jaro a my se zbavíme těch vrstev oblečení, když bude zase světlo až do večera. Mám chuť na uklizený byt, vybalené krabice, co ještě zbyly po loňském stěhování, čerstvý nátěr na skříni v pokoji. Na dny plné lidí a barevných míst, na čas načerpání a více vnitřního klidu, na chvíle, kdy si sednu a něco si sepíšu. Něco mi říká, že to všechno asi nestihnu.

Rozcuchat vlasy.

Mám pocit, že je to mé motto v letošním roce. Snažím se tomu dát trochu nonšalance. Jako když máte rtěnku a messy vlasy. Nebo ještě lépe jako mister Knightly v Emmě od Autumn de Wilde.

Ale vážně. Laisse le. Nesnažit se o perfekci. Vědomě! U mnoha věcí jednoduše pustit, nebát se něco nedotáhnout, nelpět na nějaké představě, jak co má být...

Učím se to, potím se, frustrovaná vlastní urputností. A znovu pouštím, zpomaluji.

A je mi dobře.

Přemýšlím o tom, že většinu stresu v každodenním životě si tak trochu způsobujeme sami. Co když jde dělat věci jinak, pomaleji, jednodušeji?

Práce tu bude neustále, optimalizovat můžeme donekonečna...

“Get it all done.“ Jsem za ta léta stále víc přesvědčená, že to nesedí. Že mateřství a život celkově není o tom, co vše zvládnu, co dělám. Ale o tom, co jsem. Kdo jsem. Když je krásně, ale i když přituhuje. Jaká jsem žena, matka. Kým se během těch let stávám, kým zůstávám.

Znáte zahrady, které vytváří Piet Oudolf? Jsou jako divoké louky, jako olejomalba květinami, plné trav, co tančí ve větru. Helenium, Sedum, Salvia... Nechává květiny tak, jak jsou - a zahrada se během let proměňuje do divoké nádhery.

Dovolit ten přirozený vývoj, neběhat dokolečka se zahradnickými nůžkami.

Snažím se hledat tu rovnováhu, hledat to pravdivé, dát myšlenkám čas uzrát, dát prostor Bohu.

Tvořit!

A tak se bořím po lokty do hlíny a sázím květiny

a kochám se vlčími máky a divokou nádherou a dávám ji do váz v Berlíně.

Je léto. Modré a červené

a zlatavě rozcuchané.